Důvodem je to, že Martina Bednářová místo propagandistického prosazování jednoho jediného „správného“ názoru o situaci na Ukrajině vyprovokovala mezi žáky diskusi, což nevydrželo dítě ideologicky kovaných rodičů a jeden takový totalitní výkovek se spolu s podobným ideologickým ingotem (neopracovaný hrubý odlitek) zasadil o její propuštění z práce a trestní stíhání.

Martina Bednářová byla předtím podvakráte soudem osvobozena, avšak na základě zásahu ideologicky kovaného Nejvyššího soudu byl proces obnoven, vrácen k nalézacímu soudu a přidělen nové soudkyni, která po starém totalitním způsobu překonala své svědomí i rozum a předvedla přeměnu soudu na ODSOUD. Nepřipustila žádné argumenty obhajoby, a pak – aniž by se hanbou propadla – přečetla dopředu napsaný rozsudek (od ukončení řečí obhájců uplynulo do vynesení rozsudku tak málo času, že ho prostě ani technicky napsat nemohla).  

Salvu smíchu si soudkyně vysloužila opravdu výstřední douškou, že by odsouzená měla absolvovat jakýsi kurs mediální gramotnosti. Naštěstí byla při vyhlášení rozsudku přítomna spisovatelka Lenka Procházková, vlastnící živnostenský list na mediální poradenství, takže odsouzené hned na místě nabídla své služby. Tím intuitivně vyplnila nebezpečně se tlemící vakuum, protože soudkyně by mohla upřesnit, že by třeba ten kurs měla odsouzená absolvovat u Otakara Foltýna … 

Možná měla soudkyně vskrytu duše na mysli to, že by Martina Bednářová po absolvování toho kursu jí mohla privátně vysvětlit, co to ta mediální gramotnost vlastně je, protože pro mladou soudkyni to je evidentně španělská vesnice. Možná si v ideologickém souladu s Nejvyšším soudem myslí, že výrazem mediální gramotnosti je považovat názorovou uniformitu za zdroj pravdy, takže myslí-li si někdo něco jiného, je na omylu, a když to řekne ve škole žákům, dopouští se tím trestného činu, protože si je vědom, že si většina lidí myslí něco jiného.

Z předchozího lze tedy vyložit, že podle Nejvyššího soudu se propaganda rovná pravdě, protože účinek propagandy můžeme definovat jako situaci, kdy si většina lidí něco myslí, aniž by věděla proč, a aniž by jim to vadilo.

Z toho by ovšem též vyplývalo, že předchozí režim, současnou legislativou označený za zločinný, vlastně zločinným nebyl, protože s ním souhlasila většina lidí, takže vlastně žili v pravdě – a ti, co nyní dostávají ocenění za své tehdejší disentní postoje, jsou vlastně oceňováni neprávem, protože byli se svými názory osamoceni, přičemž věděli, že si většina lidí myslí něco jiného!

Převedeno do současnosti, kdyby se podařilo dosáhnout situace, že „všichni budou vědět“, že tato mladá soudkyně třeba bere úplatky, stalo by se to v souladu s „logikou“ Nejvyššího soudu pravdou a mohla by být za to rovnou odsouzena, protože žádné argumenty obhajoby by nebyly pro nadbytečnost připuštěny, jelikož když by to všichni věděli, byly by zbytečné.

Velká hanba padla tímto rozsudkem na celou justici. Bude to stát mnoho úsilí, vrátit po tom všem soudcovskému stavu důstojnost. Bude to ale nezbytné, protože ve světě totalitě přisluhující justice jsme už žili, a nikomu to nepřejeme. Měli by si sami soudci osvěžit paměť, jak dopadli mnozí z těch, kteří se na tom kdysi podíleli, když je semlely důsledky jejich vlastních činů.

Původní soudkyně, která dvakrát dospěla k osvobozujícímu rozsudku (stvrzeném i odvolacím Městským soudem), byla nahrazena elévkou Mgr. Eliškou M. Státní zástupce vyměněn nebyl a i jeho verze obžaloby byla totožná, (zamrzla v nehybnosti a neakceptovala změny, ke kterým po nástupu Donalda Trumpa došlo v hodnocení ukrajinského konfliktu). Mladá soudkyně, donedávna asistentka soudců na jiném pražském obvodu, tak byla rovnou vržena do jámy lvové, když místo běžných rozkrádaček a podvodů „vyfasovala“ kauzu „odbojné“ učitelky k novém projednání (podle nápovědy Nejvyššího soudu). Obžalovaná si kromě osvědčeného JUDr. Josefa Kulhavého přibrala i dalšího obhájce JUDr. Jindřicha Rajchla.

Soud byl plánován na dva dny a byl veřejný. Do úsporného jednacího sálu se ale vešlo jen osm zástupců veřejnosti (na vstupenky) a čtyři novináři. Zbytek těch, pro které je svoboda slova podstatným rysem demokracie, trpělivě čekal na chodbě střežený justiční stráží. My, co jsme se vměstnali na židle uvnitř sálu, jsme také měli dohlížející dozor. V úvodní části soudního jednání novopečená soudkyně do záznamu pročítala spis. A přestože četla zrychleně, zabrala archívní sondáž více než dvě hodiny.

Pak stanula za pultíkem paní obžalovaná, odpovídala na otázky samosoudkyně a doplňovala důkazy. Například dodávala staré články o bojích na Donbase, o pluku Azov, o hromadné vraždě v Oděse, kterou nedávno šetřil soud ve Štrasburku a paní soudkyně asi byla překvapená, jak se v českém mainstreamu před deseti lety podivně psalo. Paní Martina podotkla, že její výklad (zachycený žáky na nahrávce) o příčinách konfliktu na Ukrajině dnes otevřeně zastává i prezident USA. Kritizovala odborný posudek politologa PhDr. Jana Šíra, o který se obžaloba stále opírá, jako tendenčně převzatý z ukrajinského tisku. Na dotaz soudkyně, proč zmizely z médií někdejší odkazy na genocidu na Východní Ukrajině, odpověděla, že Rusko je v naší zemi prezentováno jako nepřátelský stát. Probrala referendum na Krymu, Minské dohody, doplnění ukrajinské ústavy o plánovaný vstup do NATO.

Obhájci předali do spisu další listinné důkazy o banderovcích a AZOVU z roku 2014. Státní zástupce ale odmítl se s nimi seznámit. Obhájci proto požádali soud o předvolání autora odborného posudku PhDr. Šíra, aby alespoň on byl konfrontován s listinnými důkazy. „Měl by se vyjádřit, proč je tady stíhán člověk, který mluví obdobně jako americký prezident,“ navrhl Jindřich Rajchl. Obhájce Josef Kulhavý: „Proces probíhá znovu, dokazování se opakuje a doplňuje!“ J. Rajchl: „Nejvyšší soud zadal tomuto soudu úkol. K jeho splnění je výslech zpracovatele nezbytný.“

Po tomto důkazním maratonu soudkyně vyhlásila desetiminutovou přestávku. Vyšli jsme z malého sálku, kde bylo umělé osvětlení na chodbu naplněnou poledním sluncem a dychtivými lidmi, co čekali na naše zpravodajství. Popaměti a z napsaných poznámek jsme se snažili jim tříhodinový prožitek předat. Některé posluchače jsme dokonce vrátili k pocitu naděje, že obrovské množství důkazů musí soudkyni přesvědčit o tom, že paní učitelka Bednářová vedla své osmáky k přemýšlení, když je žádala, aby dění ve světě posuzovali i z jiných zdrojů, než je Česká televize.

Přestávka se protahovala. Představovala jsem si, že mladá soudkyně akčně telefonuje politologovi Šírovi a žádá ho, aby zítra přišel svůj odborný posudek porovnat s důkazy obhajoby. Dokonce ani JUDr. Kulhavý mou vizi zcela nezavrhl. Po půl hodině nás justiční stráž znovu pustila do sálu. Tvář soudkyně působila odhodlaně. Otevřela jsem blok a rozčileně sevřela tužku. Po první větě jsem ale pochopila, že očekávaný zázrak se nekoná. Výslech Jana Šíra soudkyně zamítla. A nejen to. Odmítla i veškeré nově předložené důkazní dokumenty. Prý to je nadbytečné, neboť řízení se týká výroků obžalované, kterých se dopustila v základní škole. Proti usnesení není stížnost přípustná.

Státní zástupce pak zopakoval svou mantru o vině (popírání genocidy podle paragrafu 405). Obžalovaná prý využila postavení pedagoga a ospravedlňovala ruskou invazi před nezletilými, kteří nejsou schopni vyhodnotit, co je pravda a co manipulace. Není tedy souzena za názor, ale za podporu agrese, která má na svědomí tisíce mrtvých civilistů. Přitom škola je prostředí, kde se děti učí rozlišovat Dobro a Zlo. A proto svoboda projevu není absolutní.

Z rozhořčené reakce obhájce JUDr. Kulhavého jsem si poznamenala toto: „Státní zástupce čte z textu Nejvyššího soudu jakoby to byl rozsudek a už nebylo co řešit. Ty předložené důkazy se nevztahovaly jen k objektivní stránce, ale i k subjektivní. Obžalovaná žákům předávala informace. Nabídli jsme řadu důkazů, že to, co žákům sdělovala, vnímala jako pravdu a my jsme se snažili dokázat, že to pravda byla. Dnes píše mainstream opačně než psal před rokem 2022.

JUDr. Jindřich Rajchl do záznamu prohlásil, že tento proces je politický. „Média vytvořila společenskou poptávku po potrestání ženy, která měla jiný názor na příčiny konfliktu. Za tři roky se konflikt vykrystalizoval a dnes už jsou na něj jiné pohledy. Stejně jako kdysi na Irák, kde se zbraně hromadného ničení nenašly. V podstatě to, co řekla obžalovaná, dnes tvrdí i prezident Donald Trump. Že Ukrajina si za válku může sama. Učitelka poskytla žákům alternativní názor na příčinu konfliktu a nabádala je, aby zkoumali různé zdroje. Pokud se v boji za demokracii obětuje svoboda projevu, nebude už za co bojovat,” citoval z nedávného nálezu Ústavního soudu. Oba obhájci žádali, aby Martina Bednářová byla zproštěna viny.

Po další přestávce, která tentokrát trvala jen 15 minut, nám mladá paní soudkyně zaníceným hlasem přečetla starý rozsudek o vině a převzaté zdůvodnění. Pouze trest byl mírnější. Sedm měsíců podmíněně na dvacet měsíců zkušební doby. Zákaz práce s dětmi na tři roky. Součástí trestu má ale nově být povinná účast obžalované na školení, které by ji naučilo mediální gramotnosti. To není vtip.

Martina Bednářová se prostřednictvím svých obhájců okamžitě odvolala. Státní zástupce si ponechal čas na rozmyšlení. Možná bude usilovat o tvrdší trest. Neboť zasévat do duší nevinných dětí pochybnosti je zločinné. Sokrates byl za to, že kazí mládež, odsouzen k smrti. Ale to bylo čtyři sta let před naším letopočtem. Takže nikdo z nás to nepamatuje. O politických procesech v padesátých letech minutého století se ale v našich médiích mluví poměrně často. Protože je správné znát minulost a poučit se z ní. Jen tak lze zabránit tomu, aby se neopakovala…

Učitelka Martina Bednářová měla dnes narozeniny. Oslavná párty se konala v justičním paláci Na Míčánkách a dárek, který od nezávislého soudu dostala, je opravdu „za všechny prachy.“ Takže prosím každého, kdo může přispět na další soudní výlohy, aby tak učinil prostřednictví transparentního účtu, který pro paní Martinu Společenství PRAK na počátku procesu založilo. V průběhu dnešního jednání se paní soudkyně zvědavě ptala, zda ten účet ještě existuje. Ano, existuje a od vynesení dnešního rozsudku do pozdního večera tam z drobných i větších částek přibylo dohromady deset tisíc korun. Bez započtení toho jednoho haléře, kterým přispěl pan Vít Novák a zdůvodnil svou velkorysost popiskem: Za lži se platí, zvláště když je ještě šíříte mezi děti, soud rozhodl správně a za mne i mírně.

Plné jméno mladé samosoudkyně je dohledatelné, ale já je neuvádím. Myslím, že si svou „slávu“ ještě užije. A téměř je mi jí líto, že do toho tak „spadla.“ Neboť i ona je obětí záměrné a plošné manipulace. Bohužel neměla štěstí na odvážné učitele.

Záznam rozhovorů TV Raptor ZDE

Nicméně do kauzy učitelky Martiny Bednářové se aktivisticky vložil a podal proti osvobozujícímu (pravomocnému) rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu. Zatímco prvoinstanční i odvolací soudy rozhodly, že s odkazem na svobodu slova nelze výroky učitelky trestně stíhat a jedná se o problém etický (za který už byla dost „potrestána“ výpovědí z práce), Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že „v celkovém kontextu lze dovodit, že obžalovaná se v pozici učitelky pokoušela nepravdivými výroky takové (válečné) zločiny ospravedlňovat“.

Nejvyšší soud dovolání Igora Stříže neveřejně projednal a osvobozující rozsudek zrušil.

Útrpné právo

Když nechal premiér Petr Fiala koncem února 2022 zablokovat řadu nezávislých webů, prohlásil, že to „vyžadovalo odvahu.“ Jistě, překonat strach z porušení ústavy jistý druh „odvahy“ vyžaduje.

Zcela jiný typ odvahy projevila Martina Bednářová, když počátkem dubna 2022 v rámci výuky mediální gramotnosti upozorňovala žáky na jednostranné informování mainstreamu o konfliktu na Ukrajině a nabádala je, aby se snažili vyhledávat si zprávy i z jiných zdrojů. Přestože svoboda slova a svobodné šíření názorů ústava ČR zaručuje a cenzura je nepřípustná, byla paní učitelka za odvahu při dodržování ústavy obžalovaná. Za snahu vychovávat žáky ke kritickému myšlení se jí média (včetně veřejnoprávních) od počátku kauzy mstí, když donekonečna zveřejňují její některé výroky zaznamenané v tajné nahrávce mobilem. Základní škola, kde paní učitelka byla zaměstnaná, ve svém řádu žákům zakazuje využívání mobilů během výuky, přesto nahrávka (zkrácená a modulačně ve studiu upravená) znovu v opakovaném soudním jednání poslouží jako důkaz. Paní Martina bude dál vystavena dehonestujícímu mediálnímu lynči, nenávistným dopisům anonymů, potížím u „náhradního“ zaměstnavatele a navíc se musí vyrovnávat s těžkou chorobou manžela, která u něj vypukla v průběhu soudního procesu.


Špatně vytipovaná oběť

Odvaha Martiny Bednářové však už přerostla do statečnosti. A s takovým posunem iniciátoři kauzy nepočítali. Vlastně všechny jejich kalkulace byly chybné. Nečekali, že navzdory fanaticky vystupujícím státním zástupcům a mediálním kibicům soud opakovaně vyřkne osvobozující rozsudky. Nepochopili, že pojem učitel má stále ještě v myslích Čechů, Moravanů a Slezanů přídech autority, neboť téměř každý z nás měl „svého“ nezapomenutelného učitele, který jej inspiroval na cestě k dospělému světu. Neodhadli, že v zemi Komenského budou statisíce lidí (všech společenských skupin) vnímat kriminalizaci paní učitelky za názor (navíc na základě tajně pořízené nahrávky jejího žáka!) jako politicky motivovaný proces. Jehož zjevným účelem je nejen potrestat obžalovanou ale především zastrašit veřejnost. 

Kauza paní Martiny Bednářové má být kladivem na svobodomyslné pedagogy, kteří své zaměstnání vnímají jako poslání. Nejvyšší soud ještě nezveřejnil důvody, pro které zrušil osvobozující rozsudek, ale výstražný smysl obnovené obžaloby je zřejmý už dnes: Na výchovu žáků ke kritickému myšlení zapomeňte, je to překonaný přežitek minulosti. Žádný učitel si už nesmí dovolit „házet vidle“ do „výrobní linky,“ která prefabrikuje bioroboty. A žádný žák (či student) nesmí být trestán za udavačství, neboť špehování je pro moderní společnost stejně prospěšné jako třídění odpadu.

Iniciátoři stíhání, státní zástupci činní v kauze, Nejvyšší soud a mediální nádeníci mohou být spokojeni se svou kolektivně odvedenou štvanicí. Možná je ale zneklidňuje skutečnost, že vlna lidské solidarity, díky které si paní učitelka uchovala důstojné podmínky života, stále sílí. Je zřejmě pouze otázkou času, kdy se z Martiny Bednářové – vytipované oběti zvůle – stane symbol odporu.

Senát Městského soudu v Praze se kauzou příliš pravdomluvné české učitelky, obžalované z popírání a současně schvalování genocidy a ze zločinu proti míru zabýval už podruhé.

První (nepravomocný) osvobozující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z června roku 2023, proti němuž se obvodní státní zástupce odvolal, vyřešil odvolací Městský soud v říjnu téhož roku zrušením osvobozujícího rozsudku a požadavkem, aby Obvodní soud, kterému případ vrátil, vyhledal další důkazy.

Nalézací (obvodní) soud při svém dalším jednání v lednu 2024 zadání splnil. Mimo jiné vyslechl dva svědky (nezletilého někdejšího žáka Jonáše Kroupu a jeho otce Františka Kroupu, který byl jedním z iniciátorů trestního oznámení proti paní učitelce a jejího okamžitého propuštění z práce). Oba svědkové (otec a syn) vypovídali u Obvodního soudu pro Prahu 1 odděleně a bez přítomnosti veřejnosti, ale z následných reakcí (závěrečných řečí obžalované a jejích obhájců) bylo zřejmé, že na rozdíl od žáků (tehdy osmé třídy) byl průběhem výuky ke kritickému přístupu k mediálním informacím, pobouřen pouze Kroupa starší. Jeho syn před soudem vypověděl, že debata mezi školáky spontánně pokračovala i o přestávce a že někteří spolužáci s názory paní učitelky vyjadřovali souhlas. Obvodní soud se zabýval i hodnocením nahrávky, kterou některý z žáků (navzdory školnímu řádu) během vyučovací hodiny pořídil a která byla následně krácena a zvukově upravována. Obvodní soud po vyhodnocení nových důkazů opět dospěl k osvobozujícímu rozsudku, neboť „za názor v této zemi nikdo souzen být nemůže a nebude“, jak konstatovala paní soudkyně Klára Jantošová. Státní zástupce se opět ihned odvolal, znovu žádal, aby osvobozující verdikt byl zrušen a případ opět vrácen obvodnímu soudu. Jeho důvěra (v nezávislost) paní soudkyně Kláry Jantošové byla opakovaně otřesena, a zřejmě proto nově připojil žádost, aby případ byl pak u obvodního soudu přidělen jinému soudci!

Veřejnost, informovaná nezávislými médii o datu dalšího odvolacího jednání, se v pondělí 6. května 2024 dostavila před soudní síň, kde se mělo konat, v hojném počtu a v dostatečném časovém předstihu.

Přijeli i někteří mimopražští podporovatelé svobody slova. Justiční stráž nám rozdala vstupenky a ti, co se do dvou řad lavic nevešli, čekali na výsledek na chodbě. Novináři byli vpuštěni všichni a před zahájením jednání směli natáčet příchod „protagonistů“. Když kameramani odešli na chodbu odpiknout své úlovky do redakcí, umožnila předsedkyně senátu Hana Chaloupková zbylým médiím pořizovat zvukové záznamy z průběhu jednání. Kameraman TV Raptor připnul mikrofonek přímo na halenku obžalované, což se ukázalo být velmi prozřetelné.

Stručné poznámky, které jsem si stihla během krátkého soudního jednání zapsat, jsou pouze kostrou průběhu. Zachycují urputnou snahu státního zástupce Ondřeje Šťastného učinit z výuky žáků ke kritickému myšlení trestný čin: „Lež obžalované nelze posuzovat jako názor. Dezinformace a lhaní žákům podrývá vzdělávací systém. Tady se stát musí bránit… Žalovaný čin patří mezi činy úmyslné.“ Státní zástupce kritizoval Obvodní soud pro Prahu 1, že výslechem Jonáše Kroupy (žáka) nedostatečně dokázal, že výuka neměla negativní dopad. V závěrečné řeči státní zástupce odvolací soud žádal, aby (opět) zrušil osvobozující rozsudek.

Oba obhájci naopak senát městského soudu žádali, aby osvobozující rozsudek potvrdil.

Obžalovaná v závěrečné řeči konstatovala, že státní zástupce je v důkazní nouzi a je nucen fabulovat… „Jsem obžalovaná ze zločinu proti míru, ze zpochybňování a současně podpory genocidy. Kdyby toto vykonstruované absurdní obvinění nebylo k pláči nad tím, co stát předvádí, museli bychom se smát. Konstatovala jsem fakta týkající se historie cizí země. Skutečně tento stát stíhá vlastní občany, aby se zavděčil Ukrajincům? Stíhá mě za fakta, která se nedají popřít a dnes jsou již chronicky známá. Pak tedy logicky všichni, kdo kdy hovořili nebo hovoří o příkoří, které se děje občanům ve světě, budou trestně stíhaní? Budou pronásledováni ti, kdo promluví o světových válkách, o holocaostu, o událostech na Blízkém východě či v bývalé Jugoslávii? A jak tedy budou stíháni ti, kteří zde šíří protiruské nálady, lži, dezinformace a demagogii? Kolik „pravd“ tlačených vládní propagandou muselo být za poslední období dementováno?“

Paní Martina Bednářová v závěrečné řeči zkritizovala odborný posudek Dr. Šíra, na kterém byla obžaloba založena a „který tento soud jistě omylem a nikoliv proto, aby mu dodal větší váhu, označil jako posudek znalecký. Dr. Šír v něm tvrdí mimo jiné, že Ukrajina nikdy neměla ambice vstoupit do NATO. Že není prokázáno, že by v bojích na východě Ukrajiny zemřel jediný ruskojazyčný obyvatel, rozporuje Budapešťské memorandum… hovoří o Minských dohodách pouze tak, jak se to hodí státnímu zastupitelství… K tomu, že odborný posudek pana Šíra je jedna veliká lež, jsem předložila množství důkazů včetně videozáznamů a stačí si tyto důkazy prostudovat a nikoliv je ignorovat. Škoda, že pan státní zástupce do důkazů nenahlédl, protože takto se pouze znevěrohodňuje a takto vedená obžaloba není nic jiného, než ideologické výkřiky, které nemají s realitou nic společného…

Co říci závěrem? Je otřesné, že v demokratické společnosti vůbec k něčemu takovému, jako je tento proces, došlo. Je nestoudné, jakou dobu se vleče. Je alarmující, že státní zastupitelství nemá pro svá obvinění pražádné důkazy, vaří z vody a proti faktům a důkazům bojuje pouze rusogobní ideologií. A především je děsivé, že tento soud na tuto hanebnou hru vůbec přistoupil. Protože kdo už jiný než soud by měl být zárukou spravedlnosti, garantem svobody slova a názoru, nestranným vyhodnotitelem předložených důkazů!“

Po této filipice paní učitelky vyhlásil senát Městského soudu přestávku na poradu a přípravu závěrečného usnesení.

Vyšli jsme na chodbu, kde čekali novináři a paní Bednářová zopakovala smysl své závěrečné řeči přímo do kamer a mikrofonů. Jeden z jejích příznivců, který se předtím do jednací síně nevešel a tudíž nevěděl, že jde o „reprízu“, mi s obavou pošeptal, že to může být hodnoceno jako pokračování v trestné činnosti. I kameramani byli ostrým monologem paní obžalované překvapeni, někteří dokonce fascinováni. Nikdo však kameru nevypnul. Ráda bych věřila, že ty záznamy nebudou smazány, ale stanou se součástí archívu o dnešní přelomové době, dokumentem, na který děti našich dětí budou hledět se stejným nevěřícným úžasem, s jakým my sledujeme černobílé filmové záběry z politických procesů v padesátých letech minulého století.

Porada senátu trvala jen několik minut. Pak nás reproduktor svolal zpět do jednací síně. Tentokrát se nás tam vtěsnalo víc, protože justiční stráž, zřejmě uhranutá výstupem obžalované na chodbě, ztratila svou ostražitost a už vstupenky nekontrolovala.

Když předsedkyně senátu oznámila (městu i světu) usnesení, že podle paragrafu 256 se odvolání zamítá, neboť „nalézací soud provedl důkazy v dostatečné míře,“ pohlédla jsem mezerou mezi hlavami veřejnosti na paní Martinu. Z jejího výrazu bylo patrné, že to očekávala. Já ne. Takže má radost byla mnohem větší než její. „V rovině etické a v rovině pedagogické lze obžalované vytýkat „spoustu věcí“,“ pokračovala soudkyně, „ ale po provedeném dokazování nelze učinit závěr v tom smyslu, že by učitelka popírala nějaké konkrétní válečné zločiny či zločiny proti míru. Nenaplnila tedy skutkovou podstatu daného trestného činu,“ vysvětlila předsedkyně senátu.

„Jaké máte teď pocity?“ ptal se paní Martiny pak na chodbě Honza Dolenz (kameraman TV Raptor) a ona do přímého přenosu na FB řekla. „Cítím vztek! Jak je možné, že někoho dva roky honí bezdůvodně po soudech, ničí mu zdraví, rodinu, psychiku?! Jenom proto, aby zastrašili lidi, aby se báli ztráty zaměstnání, ostrakizace… Moje emoce není radost, že jsem vyhrála. Mojí emocí je vztek, že vůbec může v demokratickém státě k něčemu takovému dojít…“

Namítla jsem paní Martině, že by měla cítit i hrdost nad tím, že prokopla dveře lží. A ujistila jsem ji, že ta radost teprve přijde.

Pak už jsme s hloučkem věrných přátel osvobozeným krokem prošli kolem justiční stráže ven do deště a zamířili na kávu do hospody U Kotvy. Bylo tam pusto a paní servírka nám srazila dva stoly k sobě, abychom se vespolek vešli. Káva nám ale připadala na přípitek moc černá, a tak jsme si (k radosti servírky) přiobjednali jablečný cider. Než nám ho načepovala, telefonoval Martinin starší syn Zbyšek: „Tak ty jsi osvobozená?! Na jak dlouho?“

Státní zástupce se pro novináře totiž vyjádřil, že zvažuje dovolání…

Odehrálo se to ve stejné jednací místnosti Justičního areálu Na Míčankách a za stejně velkého zájmu mainstreamových novinářů jako loni v červnu. I tentokrát (ve čtvrtek 25. ledna 2024) rozdávala justiční stráž „vstupenky“ k sezení do nevelkého sálku těm, kdo přišli svou přítomností statečnou českou učitelku podpořit. Znovu tu byl kameraman alternativní TV Raptor, který v online přenosu zachycoval dění na chodbě pro více než dvanáct tisíc uživatelů, z nichž mnozí posílali paní obžalované na dálku povzbudivé vzkazy ještě před „zvednutím opony“. Po zahájení soudního líčení už se směl nahrávat pouze zvuk do záznamu, tak jako loni. Nejen kulisy a skladba publika, ale i vystupující aktéři (obžalovaná, paní soudkyně, státní zástupce a dva obhájci) byli stejní. A přesto se nejednalo o reprízu, neboť, jak věděl už Héraklitos, nevstoupíš podruhé do stejné řeky.

Voda v řece se každým okamžikem mění. Splašky, kterými „hlídací psi demokracie“ veřejně a neúnavně polévali pravdomluvnou učitelku od počátku její „kauzy,“ sice neztratily svůj odér, ovšem jeho intenzita se už vsákla i do rukou nosičů věder, neboť kdo s čím zachází, tím taky voní. Což je i druhý význam myšlenky antického filozofa. Že totiž i člověk vstupující do řeky opakovaně, se stává jiným, než byl, když se jí brodil prvně.

Když se paní soudkyně po zrychleném přečtení textu obžaloby obžalované ptala, co se v jejím občanském i rodinném životě změnilo (za dobu, co se neviděly), zpozorněl především státní zástupce. Nezaměstnatelná učitelka popsala svou náhradní administrativní práci, kterou teď živí rodinu, protože její manžel po prvním vstupu do nenávistné řeky vážně onemocněl. Pro novináře to byl zdržující detail, který čtenáři vědět nepotřebují. Pak byl podrobně rozebírán průběh oné osudné hodiny českého jazyka z dubna 2022, kdy učitelka (po vzoru Sókrata) své žáky směrovala ke kritickému myšlení a na aktuálním konfliktu na Ukrajině je nabádala, aby si vyhledávali informace z různých zdrojů a nespoléhali se pouze na zprávy ČT. Podobný průběh mělo i červnové soudní jednání, které skončilo osvobozujícím rozsudkem. Tehdy se státní zástupce odvolal a v říjnu 2023 senát Městského soudu v Praze osvobozující rozsudek zrušil a vrátil kauzu zpět Na Míčanky k doplnění důkazů.

Stejná soudkyně, která svůj první rozsudek zdůvodnila prohlášením, že za názor obžalovaná souzena být nemůže a nebude, tedy znovu vstoupila do řeky, kterou přebrodila už loni v červnu a snažila se v jejím korytě najít svědky, z jejich vzpomínek by mohla získat nové důkazy o vině či nevině obžalované. Ale protože jeden z nalezených a předvolaných svědků byl mladistvý, byla z této části soudního jednání veřejnost vyloučena.

Při dlouhém čekání na chodbě nám činorodý kameraman alternativní Tv Raptor hlasitě předčítal další povzbudivé vzkazy těch, co na nový verdikt čekali mimo Justiční areál. K hloučku nosičů věder čtení pozdravů nedolehlo. Někteří si zacpali uši sluchátky, jiní si kopírovali ze svých starých článků dehonestující pasáže o obžalované, aby je po vynesení rozsudku měli po ruce a mohli pachem těch splašek roztěkaným čtenářům připomenout, že se mají obžalované štítit, ať už rozhodnutí soudu bude jakékoliv.

Po neveřejném „výslechu“ dvou svědků (se stejným příjmením), kteří byli dotazováni každý zvlášť, aby byla vyloučena nápověda, se veřejnost vrátila do sálu a nastal čas na závěrečné řeči. Státní zástupce se novými důkazy nedal zviklat a trval na své původní obžalobě (popírání genocidy, válečných zločinů a zločinů proti míru). Protože obžalovaná od doby svého „přečinu“ neprošla sebereflexí, setrval na původním návrhu podmínečného trestu a zákazu učitelské profese a  práce s dětmi na pět let. Nejzajímavější věta státního zástupce: „Pokud obžalovaná říká nezákonné věci, pak to nemůže být kryto svobodou projevu!“

První z obhájců prohlásil, že nic z toho, co obžalovaná žákům v dubnu roku 2022 řekla, není v rozporu se skutečností a nově do protokolu uvedl, že stejně jako paní učitelka tehdy popisovala průběh a příčiny konfliktu na Ukrajině, to nyní činí veřejně i Václav Klaus. Pak zmínil výpověď mladistvého svědka (někdejšího žáka ve třídě učitelky Bednářové), který nepotvrdil, že by byl průběhem vyučovací hodiny nějak pobouřen či šokován (čímž popřel výpověď svého otce, který sice ve třídě nebyl, a přesto podal na učitelku trestní oznámení podpořené upravenou nahrávkou). Mladistvý svědek ve výpovědi řekl, že v diskuzi o tématu (konflikt na Ukrajině) žáci pokračovali i o přestávce a že někteří souhlasili s tím, co paní učitelka říkala. (Nespíš proto, že jejich rodiče používají kritické myšlení a čerpají informace z různých zdrojů. Poznámka autorky komentáře.)

Obhájce ve své závěrečné řeči do záznamu pronesl i přání, aby jeho děti byly vzdělávány tímto (kacířským?) způsobem.

Druhý obhájce požádal, aby se soud neřídil usnesením odvolacího (Městského) soudu o tom, že míra práv učitele na svobodu slova je menší než u „běžného“ občana. Neboť to diskriminuje všechny pedagogy.

Paní Martina Bednářová ve své stručné závěrečné řeči uvedla, že státní zástupce vybral z kontextu o průběhu výuky jen to, co se mu (na upravené nahrávce) hodilo a že obžalobou krátí její pedagogická práva a tím současně omezuje práva žáků na vzdělávání.

Pak paní soudkyně jednání přerušila na patnáct minut. Čtvrt hodiny je ale příliš krátká doba na sepisování rozsudku. A tak mě napadlo, že má třeba předem připravené obě varianty a teď se jen o samotě rozhoduje, kterou použije. Na chodbě jsme se semkli do ochranného kruhu kolem paní učitelky a jejích právníků, abychom je zastínili před reflektory mediálních ohařů. „V každém případě to dnes skončí odvoláním,“ vysvětlil nám tiše jeden z obhájců. „Buď se odvoláme my, nebo ten státní zástupce.“ Kdo ale vlastně v této kauze zastupuje demokratický a právní stát?

Když jsme pak vestoje vyslechli větu „Soud dospěl k opětovnému závěru… “ uvědomila jsem si, že tento druhý osvobozující rozsudek vytvořil precedent, když vpustil do naší „staré“ řeky nový proud.

Státní zástupce se samozřejmě ihned odvolal. Senát Městského soudu v Praze, o jehož kvalitě a nezávislosti jsem psala v jiném komentáři o téže kauze, tedy dostane případ k novému projednání. I když to budou zase stejní „herci“ odění do stejných talárů jako loni v říjnu, tentokrát budou účinkovat ve skutečném dramatu, které už nesnese scénář sepsaný pro frašku.

Osobní statečnost, kterou ve čtvrtek prokázala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 paní Klára Jantošová mi připomněla jiné doby a jiné země, v nichž oslovení Vaše Ctihodnosti vyjadřovalo respekt k soudcovskému stavu.

Chcete-li podpořit paní učitelku, je možné se jednání zúčastnit. Zájemcům doporučujeme dostavit se před jednací síň s předstihem, počet míst je omezen.